Vojna a mír aneb Švejk vedle Švejka Novinky

My, žáci druhých ročníků prohlašujeme, že týden plný sadistických hrátek, sportu a adrenalinu je za námi. Ano veliteli, medové řeči jsou hezké, ale my víme, že nás čekají jatka.
Už od neděle jsme se stresovali. Úzkost. Strach. Bušení srdce. A pak přišel ten den! Nebyl to den D, byl to den V. Den Vojáku. Házíme kufry do autobusu a naposledy máváme civilizaci. Tak se tu mějte. Dobrá nálada nás neopouští. Vidíme ostnaté dráty. Přejíždíme práh. Áááá vystupuje se. Beru si kufr a zdravím chlapce v zeleném. Žádný řev neslyším, žádné kliky nedělám. Radek nás seznamuje s „novými“ pravidly. Volná večerka, žádné noční poplachy, posunutý budíček, žádné řvaní. Ale no tak. Dělám si samozřejmě srandu, od teďka tady velíme my! Bereme kufry do ruky a běžíme. Následují kliky, ubytování a přidělení vojenského mundúru a banánů. Přednáška o skládání spacáků a pak skládáme znova a znova. „Sajgon“, barevná hudba, noční poplachy a pochody, to všechno jsme zvládli. Že je spánek důležitý, jsme zjistili hned po druhém poplachu. Že se nebudeme sprchovat 10 minut, nám taky došlo. Taky nás čekalo umývání nádobí na „flaxe“, ranní úklidy pokojů a večerní rajony. Náročné ranní rozcvičky a mobilní abstinence. Zatím zvládáme. Stačí přežít 3 dny a pak už to bude jen lepší a lepší. Pravda! Instruktoři odhodili masku železného muže a začali se nám jevit jako celkem fajn kluci. Ve čtvrtek nás čekal výlet na farmu a následoval večerní zpěv při kytaře. Přestože bychom si v pondělí mysleli, že budeme šťastní, že jedeme domů, nebylo tomu tak. Žádné flákání, pořádek a disciplína. A přesto jsme nechtěli jet domů. Divné. V pátek poslední rozcvička a balíme to. Přežili jsme!

Veronika Meitnerová
před 8 lety