S Erasmus+ do Mersinu Novinky

V neděli 30.3 jsme se vydali na naši cestu do nádherného přímořského města Mersin, které leží v Turecku. Daleká pouť za krásami Turecka započala v Otrokovicích, kde jsme v 8:08 nastoupili na vlak do Vídně. Odtud nás čekala již cesta přímo na letiště, kde při usazení do letadla našimi hlavami probíhala myšlenka na to, jak hladce cesta probíhá. V tu chvíli však nastal rozruch. Vzadu letadla zkolaboval postarší pán, ke kterému hned vyběhla pomoc ve složení letušek a studentek z naší skupiny. Po poskytnutí první pomoci nás však tlačil čas na přestup v Istanbulu. Paní učitelka Danuše Gregušová, která je našim doprovodem, se obávala, že přestup nestihneme. My jsme ale po přistání přidali do kroku a její obavy opadly. Po téměř čtrnáctihodinové cestě jsme se objevili na hotelu Merada Suite, kde na nás čekalo ubytování. Naše hladové krky však vyrazily ještě na pozdní večeři, po které jsme měli čas na vybalení a obnovení sil až po půlnoci.
Ráno na nás již čekala výborná snídaně formou bufetu, po které jsme vyrazili do domova pro seniory. Před hotelem na nás v devět hodin čekal minibus s panem řidičem, který nás bude každý den vozit tam i zpět. Na časový posun, o jednu hodinu více, jsme si zvykli velmi rychle. Obdobně jako na klidný životní styl, který si Turci bez výčitek vychutnávají.
V domově pro seniory, kde vykonáváme naši praxi, máme poklidný život tureckých občanů v přímém přenosu. Jejich povahy mají ale více aspektů. Například jejich nesmírná štědrost, kterou máme příležitost cítit na vlastní kůži, protože jsme do této země vycestovali po konci svátku Ramadán. Po tomto svátku, kdy všichni postí, nadcházejí 3 dny takzvaného “Bayram”. Lidé se radují a navštěvují své rodiny. V domově můžeme v tomto období vidět hojný počet návštěv. Zvykem při svátku je polévat ruce kolínskou s vůní citrónu a darovat sladkost. Sami jsme si tradici vyzkoušeli, když jsme chodili po domově za jednotlivými klienty s kolínskou a mísou sladkostí. Zažili jsme ji však i autenticky od návštěv v době Bayramu. Lidé se zdraví a přejí si “İyi bayramlar”, neboli šťastné svátky, které přáli i nám.
Kvůli svátkům a navzájem navštěvujících se rodin je všude mnoho lidí. Například v přímořském nákupním centru, kde jsme zavítali. Také ale na promenádě, která se dlouze táhne okolo pobřeží Středozemního moře. Mnoho lidí je také na silnicích. To je místo, kde se u Turků objevuje jejich temperament. Kromě jejich snědé pleti, krásně upravených vlasů a vousů, vytříbeného stylu oblékání a parfémů také rádi nedodržují silniční předpisy. V městských oblastech jezdí o 40 km/h více, nepřipoutaní a na to, jestli právě jdete na zelenou přes přechod už vůbec ne. Veřejná doprava, kterou jsme okusili v úterní odpoledne, byla však ještě divočejší. Na zastávky se tu nehraje. Kde chce člověk vystoupit , tam si zmáčkne tlačítko a autobus zastaví nehledě na to, kudy právě jede. Jazyková bariéra je zde taky háček. Opravdu málokdo zde umí aspoň pár slov anglicky, a proto je verbální komunikace téměř nemožná. Nastupuje na řadu komunikace neverbální – máchání rukama, gesta a kývaní hlavou jsou našim slovníčkem. I přes všechny hrozby a oříšky, kterými se musíme prokousat, nás Turecko naprosto uchvátilo. Výborné jídlo, teplé počasí, milí lidé a spousty dalších věcí, které budeme ještě dalších 18 dní poznávat. Máme před sebou spoustu zážitků, na které se všichni nesmírně těšíme.

Za stážisty Marie Sokolová
včera